Za dva roky tomu bude sto let

28. června 2013 v 19:12 | kra

Za dva roky tomu bude sto let od chvíle, kdy Tomáš Garrigue Masaryk vyhlásil při příležitosti pětistého výročí upálení Mistra Jana Husa odboj proti Rakouské monarchii. Bylo to v Ženevě 6. července 1915.






Z jeho vět se zaslouží citovat: "Historik - odborník nám vyložil vznik a vývoj reformace a její význam pro český národ, také i v době přítomné. Já mohu jen vydati svědectví o jeho historické analyse: smysl naší reformace dává smysl našemu národnímu životu. Každý uvědomělý Čech nalézá v dějinách naší reformace svůj národní ideál.

Bylo řečeno, že dějiny jsou soudcem - že jsou učitelem: dějiny jsou především povinností. Každý Čech, znalý dějin svého národa, se musí rozhodnout buď pro reformaci nebo pro protireformaci, pro ideu českou - nebo pro ideu Rakouska, orgánu evropské protireformace a reakce."



S odstupem sta let vypadá volání po národní myšlence přinejmenším podezřele, avšak nepředbíhejme dějiny. Tehdy to byla skutečně doba, kdy společnost byla rozdělena stejně národnostně jako jazykově - na bohaté Němce a chudé Čechy.



Masaryk pokračuje:

Hus, Zižka,Chelčický ,Komenský jsou pro nás živoucím programem. Naše reformace, jako žádná reformace, nebyla a není skončena; reformace znamená ustavičnou reformu, neustálé obnovování, touhu po lepším, zdokonalování, pokrok."



Zde Masaryk nejen že vyzvedává historické osobnosti našich dějin a dává za vzor ty, kteří jsou dnes stejně jako Masaryk oslyšeni, ba je pliváno na jejich památku, všimněme si, že v Masarykově projevu volajícím po vůli k trvalé změně lze jen těžko hledat konzervatismus, jímž se dnes zaštiťují mnozí politici, rádobydemokraté. Ve skutečnosti pohrobci despocie, neboť konzervatismus je opakem pokroku na kterém postavil Masaryk Československý stát. Ostrůvek demokracie uprostřed válkou rozbité Evropy.



Monarchie padla, Masarykova Republika započala svou existenci rozsáhlou pozemkovou reformou. Pohrobci staré monarchie obsadili nejvyšší politické i správní židle, a zaštiťují se vším možným, teké přátelstvím s USA, ve kterých Masaryk našel nejsilnější oporu a vzor v demokratismu. Avšak nezapomeňme jaké byly USA v době Masaryka. Skutečně je demokratičnost USA před sto lety srovnatelná se současností? Možná že ano, ovšem jen thdy když na jednu stranu této pomyslné rovnice přidáme mínus.



To, čeho jsme dnes svědky v moderních dějinách naší republiky, lze s úspěchem nazvat nejen protireformací, jak to pojmenoval Masaryk, ale troufám si nazvat to pokračováním násilné rekatolizace. V duchu úpadku a špíny proti nimž povstal Hus, a po vzoru terroru který pokračoval v neztenčené míře i po popravě 27 českých pánů.



Připomeňme si tu dobu, dobu husovu. Připomeňme si tehdejší zvrácenost církve, jež tohoto muže cti pozvedly k revoltě, k reformaci církve.



Křesťanská víra provázela tehdejšího člověka od kolébky až do hrobu. Byl spjat s vírou nejen duchovně, ale i společensky. Bez církve nebylo možno stát se plnoprávným členem společnosti, uzavřít sňatek, ani naleznout rozhřešení hříchu či posmrtný klid. Tu otevíral se pro církev nekonečný prostor pro vydírání člověka. Toto všechno bylo zpoplatněno, bez požehnání církve nebylo možno učiniti krok. Za peníze ovšem nebyl k mání jen život prostý, dal se zakoupit i ten pohodlný. Přidělování obročí, tedy postů v církevní i světské hierarchii poskytujících příjmy z desátek a jiných povinných daní církvi. Obročí mohl církevní hodnostář mít jen jedno, avšak daly se - opět - koupit výjimky.

Církevním hodnostářem, ba i arcibiskupem, mohl se tehdy stát i negramotný 15.letý šlechtic, pokud měl dost peněz. (Podoba s dnešním nakupováním právnických titulů a dědičných prebend ve státní správě není náhodná)



Víra, ba i samotný bůh, byl umlčen, zasypán pod hromadou peněz. Ideály víry a humanity - lidství se vytratily.



Francouzský kronikář Jean Froissart podal svědectví o své době: "Vím dobře, jak čas bude žasnout nad podobnými věcmi a nad tím, jak mohla církev klesnout do takového zmatku a tak dlouho v něm setrvat. Byla to rána seslaná Bohem, aby dala znamení a varovala kněžstvo před velikou mocí a velikým nadbytkem, jimž se těšilo a jimiž se holedbalo. Většina kněží jí ostatně nedbala, neboť byli tak napojeni pýchou a domýšlivostí, že každý chtěl převýšit svého nejvyššího nebo se mu podobat, a proto se záležitosti vyvíjely špatně."



O situaci v Čechách píše pak Palacký toto:"Netoliko papežství, ale i císařství kleslo na počátku 15. století hluboce rozdvojením se a nesvorností, tak i nesprávností a nehodným se chováním hlavních svých representantů. Rozstoupilo se křesťanstvo mezi dvojí papeže a dvojí císaře čili krále římské, kteří brojili proti sobě vespolek. Někteří národové ctili Bonifáce v Římě, jiní Benedikta v Avignonu co pravé papeže a duchovní hlavy křesťanstva; někteří uznávali krále Václava Českého, jiní Ruprechta Bavorského za hlavy světské. Toto vzájemné podrývání autority a moci hlav křesťanských mezi sebou, a vedle toho nadobyčejná mravní kleslost jak duchovenstva vůbec, tak i hierarchie římské zvláště dávaly mnohé příčiny k pochybování, byly-li mocnosti tyto vedeny skutečně duchem svatým..."



Jak ve svém důsledku, v praxi, vypadal svět pro poddané, pro prostý lid nedisponující privilegii stavu šlechtického či duchovenstva? Jen si to zkuste představit, zkuste se vcítit do temna té doby.



Papežské schizma, dvojhlavost církve se stala normou. Na to vše musel věřící té doby hledět s úplnými rozpaky. Roku 1410 už světu žehnali papežové tři, a jejich boj o trůn byl provázen nevybíravými ba sprostými vzájemnými urážkami, a posílali jeden druhého do pekel. Není divu, že ani po všech staletích, až dodnes, neměla katolická církev, pevně spojená se stejně zkorumpovanou a z nespravedlnosti pobělohorské tyjící cizí šlechtou, že neměla v srdci věřícího Čecha místo. Nejen pro šest křižáckých výprav které se proti české zemi vedly jako proti semeništi kacířů a hadího plémě, kdy papež vydal edikt ve kterém se praví že omýt si ruce v krvi kacířově (rozumněj čechově) bylo i pro toho největšího zločince smýváním nejtěžších hříchů z vrahovy duše. Asi si dovedete představit jak vypadalo působení žoldnéřských nájezdů takto posvěcených papežem. Odměny za vraždění se vyplácely za každou hlavu. Bylo jedno zda jde o hlavu useknutou muži či ženě, nebo dítěti. Víra mrtvého se podle hlavy nepozná, ale nalovit si do Čech hlavy za které se vyplácelo zlaťák od kusu, zlákala i žoldnéřské jinověrce z nekřesťanského světa. Byli papežskými legáty vítáni, a za vraždění vypláceni penězi svatého stolce. Skutečnost, že ani na okamžik nešlo o víru a náboženství, za takových okolností nenechala nikoho soudného na pochybách. Po třicetileté válce, která následovala a byla již klasickou náboženskou válkou dnešního střihu, zastírajícího náboženstvím mocenské spory, střed Evropy proměnil se v klasickou kolonii kolonii ze které se jen bere. Tak jako, a přiznejme si to, tak jako se tou kolonií stává také dnes.



Hus pozvedl svůj hlas proti neutěšenému stavu věcí církevních, neboť to byla jeho povinnost, kterou cítil vůči Bohu, člověku, mravům, své cti. Jeho zavraždění je svědectvím o zvrácenosti moci peněz, moci korupce. Ve svém výkladu desatera Hus píše: "Ono za zpověď, ono za mši, ono od svátosti, ono za odpustky, ono za úvod, ono za požehnánie, ono za pohřeb, ono za pokropenie, ono za modlitby. Haléřík poslední, jejž jest babička v šlojieřku zavázala, aby ani lapka, ani zloděj jí ho nevzal, ten haléřík jest na ní vylúdí..."



Dnes chystá se vylůdit i na ateistech. Drzost moderních podvodníků a šizuňků nezná hranic. Majetek nabytý vraždami, terrorem, vydíráním, válkou, to je dědictví církve svaté ke kterému se hlásí po vzoru své historie. Lží, podvodem, sprostotou. Co vlastně znamená v jejich jazyce slovo svatý?



Způsobů jak koncentrovat majetek je mnoho, církev se neštítila žádného.



Celibát zaváděný v církvi od 13. století zabraňoval drobení církevního majetku dědictvím a tak, na rozdíl od světských statků, které se dědictvím drobily, ty církevní neustále rostly. Bujela lichva. Lichva zakázaná písmem svatým. Kláštery a církevní hodnostáři vlastnili nezastavěné pozemky a pronajímaly je, mnozí zadlužení řemeslníci byli nuceni platit doživotní, nebo "věčnou" tedy dědičnou rentu. (kam se dnes hrabou na 30 let jakýchsi splátek!) Církev se stala největším feudálem v zemi s majetkem odhadovaným jen v zemědělských pozemcích na třetinu až polovinu obdělávané půdy. Povinné odvody církvi, takzvané desátky se ve 13. století platily jen třikrát ročně. Na začátku 15. století to však již bylo osmkrát do roka. A již to nebyl desetinový podíl, ale pevně stanovené množství zrna nebo jiné komodity, či stanovenou finanční částku. Platilo se "podýmné" tedy daň za domácnost, přeloženo do současného jazyka z jednoho komína, jednoho ohně. Kromě toho se platili i takzvané "pomoci", nejprve jako výjimečné, mimořádné daně, avšak tím častěji, až se z nich postupně staly pravidelné dávky. Velice zvláštním, ale nikoli modernímu člověku vzdáleným vydíráním byl princip úžery, tedy lichvy nazývaný "železná kráva". Farář zapůjčil nemajetnému nevolníkovi krávu a za její pronájem vybíral smluvenou částku. Avšak úmrtím dobytka povinnost platit neskončila. Nevolník se stal úplným otrokem fary a s ním i jeho děti. Aby dodržely úmluvu splácet dluh za dávno mrtvé dobytče, nemaje prostředků, otročil kromě panských statků také na těch církevních.



Komu by to připomínalo kulisy dnešní doby plné exekutorů, jejich odměny, rozmnožení státních úředníků, povinné závratné platby advokátním kancelářím za řízení všeho druhu, kupování titulů JUDr. atd... to nebude náhoda, hraje se stejný kus, jen kulisy se v téhle tragedii trochu pozměnily.



Masaryk vystoupil z katolické církve. Nestal se evangelíkem, ale ponechal si svou vlastní víru, vnímal boha bez zprostředkovatele, bez prelátských výkladů víry. Velice jej popudil výrok tehdejšího ministra Schwarzenberga, dědečka dnešního ministra zahraničí, který o husitech prohlásil, že to byla banda lupičů. Kam se hrabal na žoldáky třicetileté války a intriky Schwarzenbergů, kterým se dařilo vykrádat Rakouskou monarchii až do posledního dne jejího úpadku.



Moc peněz zavládla kdysi v celém křesťanském světě 15. století a zaplavila svou zrůdností Evropu. Dnes čelíme stejnému fenoménu, zarámovanému do pojmu globalizace. Princip a zrůdnost se nezměnily. Dopad na neprivilegované těžko srovnávat v odstupu času, avšak dopad na planetu, osud lidstva a ekologické aspekty tohoto šílenství hraničí s tragedií zvící kolapsu civilizace. Skuteční vládci tohoto světa, nejen že neznají slitování, především neznají cestu. Vystavěli svou cestu nikoli do budoucnosti, ale do výšin, kamsi mimo skutečný čas a reálný prostor který není a ještě velmi dlouho nebude větší než tem který nám dává matička planeta Země.



Je obrovským paradoxem, jestliže se církev, která kdysi tak nerada slyšela Darwinovy myšlenky o vývoji druhu, dnes se staví do jednoho šiku se sociálními darwinisty, kteří hledají v principu krutého přírodního výběru vzor pro moderní uspořádání společnosti. Není většího popření lidství a humanity, než když se po tisíciletích vývoje lidstva vracíme k jedinému principu regulace, kterou příroda zná - smrt. Smrt v džungli vytvořené člověkem pro lidi. Je to džungle s nesmyslnými pravidly roztáčejícím spirálu konce civilizace, konce lidstva. Všechny ideály lidské pospolitosti, všechny principy na nichž byla vystavěna civilizace jsou pošlapány.



Je tak těžké je znovu nelézt?



S použitím knížecího rozumu těžko. Těžko hledat rozum s utkvělou představou, že celé dlouhé generace našich předků se krmily chlebem, který v potu tváře ze země vydřela nějaká knížata či biskupové.



Žijeme v době marketingové a marketing, tedy nálepkování, je svět neomezených možností. Z nevzdělaných kavárenských povalečů se přes noc stávají lesníci, sedláci, diplomaté, ba i punkeři v jedné osobě. Je to neuvěřitelné, ale existuje docela hodně lidí kteří tento kočkopsí dort žerou a ještě po sobě poslušně vylízají talíř.



To čeho jsme svědky je genocida racionality. Systematická debilizace, mediální zbraň hromadného ničení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 flash flash | E-mail | 30. června 2013 v 10:45 | Reagovat

Hezky napsano, ale myslim ze je treba rict ze cirkev at uz katolicka nebo protestanska slouzi jako obec nebo spolecnost ve ktere ziji jedinci kteri nepocituji duchovni temno, maji okolo sebe lidi se stejnymi nazory s podobnym pohledem na svet, nekdy bych snad i toleroval ze z duvodu semknuti lehce pokrivi chapani bible ( rikam lehce i kdyz verim ze autor vi o spouste spatnych veci ). Ano zijeme v temnem stredoveku a budeme v nem zit nadale, chapani lidi jako autor ktery krasne uvadi do roviny tehdejsi zpusoby a dnesni spolecenske problemy je malo. Jelikoz je to vec vyvoje cloveka, Masaryk vystoupil z cirkve ale nepomlouval ji, jde o to ze cim vice si uvedomujeme, tim vice by jsme tento dar uvedomneni a poznani meli uzit k dobru a hledat okolo sebe podobnou spolecnost a rozvijet se, ne se snazit vsechny a vsechno napravit, jelikoz svet neni stary tyden a nenarodili jsme se vcera. Je otazkou zdali lide kteri si uvedomi, at uz bezni obcane nebo lide v cirkvi, vyssi cile a poznani oprosti se od jistot a jednoduchosti dosavadnich zpusobu a pujdou dale budovat svoje zazemi a hodnoti vuci neznamu a nejistym vysledkum, popripade prijeti nove spolecnosti. Bohuzel verim ze techto je malo a lide se spise stanou nepochopenymi heretiky, zpochybnovateli dogmat a obec je odmitne, ale na druhou stranu, vetsina z nas uz by mohla vedet co verejne zpochybnovat a o cem se pouze bavit u kafe s dobrym pritelem, kde je dulezite pochopeni a kde spis zalezi na zpusobu prijeti a formulovani odpovedi nez na odpovedi same.
Souhlasim ale, snadnost s jakou se daji tyto dve doby prirovnat a pripodobnit je  velmi velika, jak zpiva sama Lucie "Stredovek neskoncil, stredovek trva".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama