Září 2012

Je mi to jedno

30. září 2012 v 8:14 | kra
Napsat článek k tomuto tématu? To je jako s tím Kréťanem co řekl že všichni kréťané jsou lháři. Lhal? Pokud ano, tak není lhář a tedy nelhal a mluvil pravdu že je lhář...

A mně vlastně je taky úplně jedno kdo co vymýšlí za "téma týdne" ...ale tím že o tom píšu vlastně popírám co tvrdím...

Ne není mi lhostejno že "téma týdne" vůbec vzniklo.
Že někdo vzývá okolí, nepište lidičky cokoli...

jen tehdy bude mysli přáno,
píše-li co bylo dáno.

psaje jiné - toť znesvěcení,
nechť upadne v zapomnění.

Politická prostituce

30. září 2012 v 8:01 | kra
dvoj-duchost, troj-duchost... s-ložitost

a na tom loži jedno tělo, mnho duší,
složité kutí, jak se sluší.

těla jedo-duchá snaží se pak marně
vyznat se v té duší farmě

pro jedno-duchou duši
sluší se myslet jak se sluší

a protože s ložem nepočítá
težko se vyznat nebýt v loži skryta

jedno-duše netuší
co na loži za něj vyřeší

jiné duše co složili se
a mají se oó to více.

a tak se stará jedna duše,
o jedno tělo jak se sluše.

a nikdy zkoušku nesloží,
ze složení duše na loži.

slehnout tam mohou pouze duše,
jenž nevidí svět jedno-duše.

není divu jak se to pinoží,
jak divoce je na tom loži,

že pro samou složitost,
zbyla jen ohlodaná kost.

to je daň za nový pokrok,
za s-ložitost.

K úpadku BL

1. září 2012 v 22:06 | kra
Vážený pane Čulíku, Vážený pane Kotrbo. Přečtl jsem si Vaše polemiky ohledně Ženy za pultem, Zde:http://www.blisty.cz/art/64744.html a chtěl bych vás upozornit na to, že pan Čulík ve své intelektuální virtuálnosti trefil téměř živého kozla. Kromě toho že se musím ztotožnit s oponenturou Štěpána Kotrby Zde: http://www.blisty.cz/art/64724.html bych rád poukázal na vnitřní rozměr seriálu který vidím jako velmi podstatný ve vnímání dnešního diváka. Jde o ideologickou doktrínu, která na diváka dýchá jako duch doby z které seriál vzešel. Ideologie kolektivismu kde se parazit musí nejprve schovat za alespoň domnělý kolektiv, versus konfrontace se současnou ideologií individualismu protěžujícího parazity všeho druhu. Žena za pultem je pro řadového občana oddychovka, protože doba do níž je divák sugestivně vtahován mistrem vyprávění Dietlem neděsí realitou exekutorů a černou můrou bezdomovectví. Je to útěk ze světa, kde s jistotou víte že lže buď policejní prezident, nebo ministr financí a Vám může být úplně jedno který z nich to je, protože tohle je mnohem strašnější než jakýkoli "gulášový socialismus" který žebráky a bezdomovce považoval za ostudu režimu, zatímco ten současný je systémově vytváří a považuje je za důkaz správného fungování režimu. Každý kdo ještě nebydlí v rezidenční čtvrti se mohl s důsledky této ideologie setkat a na příbězích svých známých či sousedů se přesvědčit že nejistota a strach o holý život mezi popelnicemi s krabicí levného vína je nepříjemně blízko. Stačí aby se jeden člen domácnosti zcvoknul a začal být závislým na automatech kterých je v tomto státě jako slepičinců v drůbežárně. Stačí aby firma ve které pracujete ztratila zakázky... Neopomněli jste před deseti lety nějakou stokorunovou složenku? Možná že už se exekutor chystá obstavit Vám dům - dozvíte se to včas...
Kéž by se člověk mohl spolehnout alespoň na něco, mohl nalézt nějaký pevný bod o který se lze opřít... Události poslední doby naopak jakýkoli konstrukt jistoty drolí. Tři pilíře moci - zákonodárná (církevní restituce), výkonná (policejní prezident vs. ministr financí), soudní (Roman Smetana) poskytují výmluvný obrázek o mafiánské tváři současného systému. (příkladů do závorek by se našlo jako máku v Afghanistánu)
Na pozadí doby mě k vašemu snaživému počínání rozebrat po vědecké stránce napadá replika z filmu Pekařův císař kdy Matěj Kotrba zpovídající v CÍSÚSALKUCH vědátory zhmotňující tmu a vyrábějící nápoj neviditelnosti, konstatuje "Takže vy se tady vlastně nimráte v nesmyslech".
Člověk ze své přirozenosti spíše srovnává a porovnává než aby oceňoval absolutní míru čehokoli, nemaje měřítek a pevných základen neměnných v čase. Zvláště jde-li o něco tak subjektivně neměřitelného jako jsou pocity, vypadají podobné rozbory, z pohledu materialisty kterému kručí v kulturním i nekulturním břiše, stejně užitečně jako středověké tlachanice o počtu andělů na špičce jehly. Nedivte se že lidé většinou nevnímají svět podle rozměrů akademických pravítek, neboť "...nejsou racionální tvorové, ale emocionální bytosti myslící magicky." (Fr. Koukolík) Při svém očekávání čtenářského rozboru sémiontiky filmu Čulík zapomíná na opačný konec vnímání filmu - totiž diváka. Na článek pana Čulíka by jistě by přišlo mnoho poukazů na ...podrobnosti a vazby, které mu třeba unikly, takže by čtenářské reakce byly přínosné... musel by ale svým článkem oslovovat diváky sedící u obrazovek před dvaceti lety. Teď už na to jaksi doba není příznivá a o době před čtyřiceti lety si troufám vznést domněnku že by Čulíka diváci vypískali jako dnes a spoustu toho co Čulík dnes považuje za vytváření kódů považovali za daň za skrytou satyru se kterou se "sémiontické kódování" střídá jako když levá facka následuje pravou. (Alespoň tak jsem to kdysi vnímal já.) Myslím že by panu Čulíkovi neškodilo kdyby si vzal za své parafrázovaná slova jedné písně: Hej pane intelektuále, nebuď líný, vem hadry a jdi mezi lid... Dozvěděl by se tam mnohem víc užitečných věci než při debatách s pomatencem jakým je Roman Joch. Nastavil jste tím laťku BL hodně nízko, až se mi nechce věřit že tak nízko byla vždy, spíše že postupně klesá. Nechci vás strašit, ale čítával jsem BL častěji a s větším nadšením, upadá to, upadá...