Zemrou sníce

16. října 2006 v 19:41 | Bliyaal
Tu jasnost zření dejte mi, ku spatření pravého já,
kdo dnes mi na zemi poví čím se lidství má,
zda v úžlabinách mozků našich dlí kalich kříž či slum,
zda vydá se naše hvězda sama vstříc našim snům
jen nehledej v tom smysl neb hledali doposud mnozí,
jdi vstříc zázrakům jimiž uchvacují bozi
ten svět je tvůj, člověče
a ač se ztrácíš ve světě,
tvá vůle si tě najde.
přání má vždy mnoho jmen, jsou spanilá mnohdy a prostá zároveň
je dáno plout člověku a splynout v dávnověku,
jenž krájí coby čas každému slůvko za slůvkem, v každém z nás,
nejen slovy snad i činy dá se měřit pouť nás, vinných
a napřesrok sklidit zdání bardů činných,
však čas a zákon jímá hrozně co kdys určil čas
že není nikdo kdo zároveň nebyl v Nás.
Najdi slova pro svá slova nechť určí co kdy, a zas znova
dlí v pamětech minulých, zachová den poctivých.
Chtíce více horečně prchají stíny kolem
hle! -jak zbytečně vzdáváš se svého ohně
a do něj smolných polen
běh nesvědčí mě ani Tobě.
běh myšlenek zmatený jak ryčné dlaně pradleny co máchá
v tom zmatku kdekdo je plytkému za hlupáka
a hlupák znovu, znovu tě za vlasy kráká
Je moc.
mocí oblouzněni, pavímu peří nakloněni.
vzývej člověče, vzývej
pavího peří se dotknuti chceš, však chmýří to, jen pohádkou se brojí,
a ustrneme v sluji když slepě hledí paví oka,
čekajíce na proroka spásu,
neuzřeme zemi pod nohama a její krásu.
Dal bůh, dá zas, zas dalo by se říci,
však po boku na pravici,
nikoho nevidím,
snad je to kdos, snad jen tvůj stín,
ta osoba je málo výřečná a z úst mu páchne dávná tma.
rozžehnout světlo řekl bys, jak však nalézti tu správnou lampu,
když v duši zvlhnul troud a z popraviště špalku
zní zapomnění,
máš na kahánku.
Homo Sapiens - toť závěr dnešního spánku.
Až se ráno probudíš, až ráno vstaneš,
jen hledej slunce výš, máš pod nohama cosi přeješ.
A plnou duši vlastních sfér.
Nezklame tě zítra ani dnes rozdávající krupiér,
tvé karty jsou tu dnes a teď.
Jsou rozdány, hleď! dá bůh, či slina na jazyku,
jako slovo ve správném okamžiku,
že znovu zvedneš hlavu vstříc -svůj pohled
smělý líc, hneš k slunci, světu vstříc.
Nechť stalo se to dávno co prozřel člověk, ba, já vím že mnohokráte.
Tu vzpomeň kolikráte, bylo srdce jeho prokláté, by oheň jeho se zhasil,
A tisícekrát vyřčeno zas, že někdo tentýž nás všechny spasil.
není člověka než v každém z nás, dělíce duše,
ukrajujíc čas, pácháme sněním
o životě dějin,
a žijem sdílejíc bídu i vzmach ve stavu snění.
Sny tříbí sny, kradou myšlenky,
mysl bodá nás do slabin a nutí hledat poselství.
Blíž než nosu délka, slza z pod víčka stéká,
a dělí čas člověka po člověku coby generace v nás.
v iluzích jedni si žijí a jiní zas pro sny umírají.
další se ženou v pohodlí tam, kde jiným zdá se nebe chrám.
A ti co již v chrámu našli si svůj kout,
myslí nato, jak více štěstí obejmout.
Na úkor druhých.
Ač je tu hlíny všude dost, ač mnohý pro přebytek zahazuje tučnou kost
jiní tu pro zrno se bijí s těmi, co tučné kosti raděj dají shnít,
než mrzkými pohrdaje hlad dali utišit.
Ti zemrou sníce o pomejích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama